Ještě k lichvářům
V předchozím článku jsem rozhodně nechtěl hájit zločince a vysmívat se lidem, kteří ne vlastní vinou upadli do jejich osidel. Chtěl jsem říci, že k problému je třeba přistupovat z opačné strany, tedy ne, že věřitel je automaticky gauner, ale že dlužník v prodlení je ten, kdo porušil to, co slíbil. U věci by se tedy mělo začínat u něj a teprve poté, co by bylo shledáno, že je v problému nikoliv svojí vinou, přešlo by se k popotahování věřitele. Opticky by měl být do určité fáze dlužník tím zlým, a ne jeho věřitel.
V tisícleté historii byl dlužník (v prodlení) považován za zločince a byl za to vězněn. Jsme v moderní společnosti a vězení pro dlužníky bylo zapovězeno normou ústavní sily. Ale tolerance ještě neznamená preferenci.
Závěrem snad poznámku, která není úplně "po právu". Skutečnost, že právo je v naší republice ne špatně, ale strašně špatně, vymahatelné, a s ohledem na zákonnou pozitivní diskriminaci dlužníků, uchylují se úvěrní společnosti či jednotlivci půjčující peníze k nekalým praktikám, které obcházejí zákon, nebo mu přímo odporují. Do smluv se píše konečná částka, a ne částka půjčená, zvyšují se až nesmyslně sankční úroky, požaduje se zajištění v řádu trojnásobku půjčené částky, využívá se tzv. divokých rozhodců. Toto je pak pro soudy i orgány činné v t.ř. obtížné rozklíčovat a stát tak svou péčí o spotřebitele tomuto ve své podstatě prokazuje medvědí službu.